Po delší neaktivitě v této oblasti dostávám apetit na Tatranskou žulu. I za jeden den se dá v Tatrách odreagovat a odpočinout od točící se židličky v práci.

Je pátek 20.9., který potvrzuje včerejší předpověď počasí na slunečnou sobotu. Dva dny před tím, ve středu a čtvrtek od 1500mnm sněžilo a teplota přes den se má pohybovat lehce nad nulou. V úvahu tedy připadají nějaké kratší jižní stěny, napadá mě Volia veža nebo Ošarpance. Beznadějně zkouším sehnat ubytování na Chatě pod Rysmi a na Popradském plese, kde mě provozní po telefonu posílá do ….. (turistov je vela, poval? – nie, terasa? – nie, povedal som ze nie).

Večer hážu zaprášené dvojčata do báglu + nějaké jistítka a svačinu. Posunujeme budíček o hodinu na 4:50 má být kosa, tak není kam spěchat … Hurá, je skoro ráno, sedáme do auta a se dvěmi prázdnými místy letíme směr Tatranská Štrba. Na parkoviště pod Popradským dorážíme v 8 jako jedni z posledních. Pohorky, bágly na záda a tradá pod stěnu Ošarpanců. Cestou k Popradskému plesu předbíháme autobus polských turistů a konečně v dáli vidíme náš cíl. Je to ta malá špičatá věžička uprostřed fotky se šipkou. Doleva je potom Dračí šít a dvojvrchol Vysoká.

Na Popradském jsme za hodinu, uhýbáme do Zlomiskové doliny mimo značku kde pokračujeme vyšlapaným chodníčkem. Cesta nahoru nám trvá 2,5h, což je o hodinu horší čas, než je uveden v průvodci. Že by nás tolik zpomalily namrzlé kameny, či šidí průvodce? Konečně se dostáváme na sluníčko, které má ještě slušné grády a zahřívá jak nás, tak jižní stěnu Ošarpanců. Dáváme svačinku a trmácíme se posledních 40 minut pod stěnu. Je 11:30 a a pod Ošarpancema nejsme sami. Polská dvojka si vybírá západní stěnu a leze trojkovým sestupovým komínem, kterým stéká dolů všechen ten rozpouštějící se sníh co nasněžil v předchozích dnech. Chybí jim jen plotve a šnorchl 🙂

My se rozhodujeme pro Plškovu cestu za 6-UIAA. S sebou bereme jen jeden bágl s vodou, bundou, a rukavicemi. Lehkým traverzem nalézám do stěny k výraznému hrotu, o který se kdysi štandovalo. Ušlapávám sníh na polici a dobírám Oliet. Ha … nově osazený štand nerezovými borháky asi 10 metrů nade mnou, brýle v autě, no co, i hrot je dobrý. 

Nejistě se zmrzlýma nohama a mokrýma lezkama překonávám první plotnu ke štandu a délku dotahuju až k dalšímu. Sluníčko pálí, nohy rozmrzají, kroky jsou jistější. Paráda, cesta je skvěle zajistitelná, rajbásky, sokolíky a spárky si vychutnáváme až k dolezu předposlední délky. Začíná docházet. Proč jsem do batohu nedal kousek jídla?

Stín a voda dělá ze čtvrky něco, do čeho se mi vůbec nechce. Mokro, kosa, něčeho bych se i rád chytnul, lezkám moc nevěřím, tak palcem chytám spoďák, ze kterého svižně teče voda. Z přemýšlení o dalším kroku mě vyrušují mé navlhující trenky. Je to ta voda co mi teče do rukávu nebo něco jiného? Vlk nebo pád? Ladný krok s hrůzou v očích řeší situaci a dostávám se k poslednímu štandu. Oliet moký nakloněný kout ladně přebíhá, vytakujeme bundy a já pokračuju posledním komíno-koutem za V+A0 k vrcholu. Naštěstí už tady nemrzne, led je částečně odtátý a jde oklepat z erární skoby. Cvakám, lezu, ještě od ledu čistím pár chytů a místo na frienda. Hurá, jsme nahoře.

Kocháme se výhledem na Končistou a vpravo vidíme až ke Štrbskému plesu. Přicházející hlad končí naše rozjímání, slaňujeme trojkovým sestupovým komínem, kde je hromada nových borháků. Cestou dolů zdravíme mokré Polské bratry, naštěstí komínem vody už tolik neteče, tak nepotřebujeme ploutve 🙂

Při svačince za zbytků sluníčka nás ruší závistivý sysel, čas běží je půl páté. Přes nekonečné suťovisko zdrháme dolů, cesta se nám několikrát ztratí, ale naštěstí zase vynoří, tak se za soumraku dostáváme k Popradkému plesu. Unavení, ale celí. Asfaltka je pro naše unavené nohy o něco lepší než suťovisko. Zatínáme zuby a mírným poklusem se dostáváme k autu na konci poloprázdného parkoviště. Půl osmé, celkem příjemný pocit vyzout pohorky.

Dave + Oliet.